Únor - Veleslavín 39

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Únor

Ročník 2017

Rozhovor s Milanem Caisem

Kdybyste se měl představit, popsat sám sebe, co by zaznělo? Kdo či co jste? Hudebník, výtvarník, divadelník, která z těchto rolí je vám nejbližší?
Divadelník rozhodně ne! To, že jsem vytvořil pár scénografi í a složil nějakou hudbu pro divadlo, ze mě ještě nedělá divadelníka. Obyčejně v těchto případech píšu u svého jména – hudebník a vizuální umělec.

Po kom jste zdědil své umělecké nadání?
Nevím u nás v rodině o nikom ani z máminy, ani z tátovy strany, že by se nějak aktivně věnoval hudbě nebo výtvarnému umění. A už vůbec ne profesionálně. Možná jedině dědeček z tátovy strany, jinak
elektrikář, ve chvílích volna prý naivně maloval. Moc jsem ho neznal, ale utkvělo mi jako dítěti v paměti, že když jsme k nim jeli s našima na návštěvu, líbil se mi na jejich domě velikej namalovanej Rumcajs,
Cipísek a Manka. Děda mi pak sdělil, že to je jeho dílo.

Máte pocit, že základní škola Vaše talenty podpořila, rozvinula nebo naopak? Jak vzpomínáte na své první učitele v uměleckých předmětech?
Výtvarka jako předmět na základce mě vždycky hodně bavila, docela mi to i šlo. Ostatní děti po mě často chtěly, abych jim to jablíčko nebo autíčko namaloval já. Což jsem vlastně i rád dělal. Na hudebku jsme měli pana učitele (tenkrát ještě soudruha učitele) Lapku, který už byl starší pán a říkával nám –
jste sice nejzlobivější třída, kterou jsem kdy učil, ale máte krásný hlásky. Hodně mi pak daly soukromé hodiny výtvarné přípravy u akademické sochařky Olgy Vohnoutové, ke které jsem docházel jednou týdně a která mě vlastně připravovala už od sedmé tř ídy na zkoušky na střední výtvarnou školu Václava Hollara. Paní Olga říkala tenkrát mým rodičům: no, víte, nějaký talent má, ale moc nepočítejte, že by se tam dostal, je tam moc velká konkurence. A ono to pak nějak záhadně vyšlo. 

Který moment nejvíce ovlivnil Váš umělecký vývoj a zaměření?
Asi někdy ve druháku na Hollarce mě hodně začalo bavit modelování. Možná taky proto, že do  odelovny vždycky po vyučování chodili starší kluci pracovat na svých věcech. Já jsem to chtěl taky. Vlastně jsme dobrovolně zůstávali po škole. A už ve třetáku jsem se začal docela intenzivně připravovat na zkoušky na Akademii výtvarných umění. 

A projevuje se umělecké nadání nebo sklony u Vašich dcer? Hrají už na nějaký hudební nástroj? Měli jste třeba doma pomalované stěny?
Pomalované stěny máme neustále. Poslední výtvor vznikl dokonce nedávno. Nad dveře svého pokojíčku si namalovaly ornamentálním písmem nápis: toto je zámek Anny, Elsy a Olafa. Nejstarší Evelína
chodila rok na housle, ale moc jí to nevzalo. Baví jí tanec a divadlo, což praktikuje obojí sloučeně už od první třídy. Johanka docela hezky kreslí a občas si jde zahrát na domácí pianino. Nejmladší Apolenka
je na všechno zatím moc malá.

...celý rozhovor na str. 6

Únor 2017


•   Čím žije Praha 6

•   Dveře dovnitř - rozhovor

    s Milanem Caisem

•   Od nemoci ke zdraví - představujeme

    semifinalistku soutěže Sestra symatie

•   Program divadel Semafor a S+H

•   Historické osobnosti v názvech ulic

    Prahy 6 - Václavkova

•   Je to vždy nový příběh s novými

    ingrediencemi - říká Dagmar Šubrtová

•   Cesta naděje a vítězství (2. část)
•   Papír - vládce času
•   Umění zde vždy bylo svobodné - 
    Galerie Makráč slaví 45 let





   
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky