i když dovolenou dnes lidé zdaleka nečerpají pouze v létě, jsou červenec a srpen hluboce v našich myslích spojeny s odpočinkem a volnem. Všichni jsme se na ně v letech školní docházky těšili, neboť konečně nastaly prázdniny – období zážitků, na které mnohdy vzpomínáme celý život. Mnoho z nás má z té doby schovány fotografie, pohledy nebo drobné suvenýry a někteří třeba i zápisy nejvydařenějších příhod a citáty nejpovedenějších šplechtů. Většina z nich má cenu pouze pro jejich majitele nebo přímé účastníky události, ale některé dokážou pobavit i nezúčastněné. Jsou i takové, které se staly legendou mezi širokým příbuzenstvem, kamarády a známými.

Také naše rodina má zejména z doby, kdy děti byly malé a sjížděli jsme se o prázdninách na chalupě, zaznamenány mnohé perly, nad nimiž se i po létech bavíme. Prosím jenom o shovívavost, kdyby se vám snad nezdály tak vtipné, jako mně. Přece jenom jsem osobně zainteresován, což obvykle ústí v nedostatečný odstup a možnou ztrátu soudnosti. Ale na druhé straně fakt, že ve všech sociálních sítích na internetu se dneska dají číst takové třeskuté bláboly, že zůstává rozum stát, mně dodává odvahu. Zejména na Facebooku (říká se mu také „Kniha hub“) jsou mnohé veřejně vystavené příspěvky nechtěným podkladem pro studium psychiatrie. V porovnání s nimi snad tedy příliš neriskuji, když vytáhnu pár zápisků z chalupy z hlubin rodinného archivu.

Některé citáty jsou dětsky naivní, jiné zlomyslné, další pramení z nedorozumění. Jako například, když dcera hladila psa a něžně říkala: „Týno, smrdí ti z huby okurka.“ Matka jí to vysvětlila: „Jo, sežrala dort.“ Nebo když ve vedru cestou v autě k rybníku si děti povzdychly nad podle nich pomalou jízdou: „My než tam dojedeme, tak budeme zpátky!“ Zjišťuji však, že zdaleka ne všechny zápisky jsou publikovatelné. A kupodivu nejvíce těch krotkých je o rodičích manželky, asi úcta k šedinám.

Babička si jednou stěžovala, že před jejich domem někdo asi tráví krásnou několikametrovou borovici, protože celá žloutne. Děda jí odvětil, že na ni třeba někdo čůrá. Babička se hluboce zamyslela a rezolutně tuto možnost odmítla. „To ne! Vždyť je žlutá i nahoře!“

Děda zadumaně hledí do výkopu a říká: „To je neuvěřitelné, jak je ta vodovodní trubka prorezlá.“ „Která?“ „Ta gumová.“

Jednou večer vykoukla babička v pyžamu na dvůr: „Děda už šel spát?“ „Jo, už leží,“ zněla odpověď. „Prima, tak to tedy můžu ještě ven.“

Jiný večer nás babička poněkud překvapila, když před odchodem do ložnice zamyšleně pravila: „Musím si ještě do kuchyně připravit kalhotky, abych na ně ráno nezapomněla…“

Snad nejklasičtější se v našich análech stala situace, kdy se k otevíraným vratům přes celý dvůr s dusotem hnal náš tehdejší velký vlčák, aby snad o něco nepřišel. Žena se švagrovou to komentovaly slovy: „No jo, stádo slonů letí.“ Babička pátravě zvedla pohled k obloze a zcela vážně se zeptala: „Kde?“

Přeji vám, milí čtenáři, hezké letní zážitky.

Jiří Hruška         

Červenec 2013

•   Čím žije Praha 6