myslím si o sobě, že mám velmi dobrou orientaci. Tedy orientaci v reálném prostoru. Ještě lépe řečeno: orientaci v terénu. V reálném terénu, ne na mapě. Prostě při hledání hub v lese nezabloudím, v cizím městě se neztratím už na nádraží a na dovolené najdu relativně bez problémů svůj hotel. To ovšem platí pouze tehdy, nemám-li s sebou mapu. S ní to bývá mnohem horší. Mapy nemám rád, možná i proto nijak nevynikám v zeměpise. Žena často dává před známými k lepšímu letitou historku o tom, jak jsem kdysi plánoval cestu z Evropy do Afriky a jako nejkratší možnou variantu přechodu z jednoho kontinentu na druhý jsem navrhoval spojnici Španělsko- Egypt. (To však patří dávné minulosti. Dneska už vím, že do Egypta je nejkratší cesta přes Ruzyň.) Je to tak, moje nechuť k zeměpisu se odvíjí od toho, že nemám rád mapy. Mapy mě totiž mockrát zklamaly. Při cyklistické přípravě si z jejich vrstevnic jen horko těžko dokážu udělat představu, jak prudký kopec mě čeká a pokud se nejedná o nějaký známý vrch, o němž je mi známo, kde leží a odkud se naň jede, činí mi i problémy poznat, zda je na mapě svah zakreslen z mého směru do kopce či z kopce. Žena o tomto mém nedostatku ví a je schopna jej kdykoliv bezohledně zneužít. Z údajně nenáročné, maximálně dvacetikilometrové projížďky na kole, relaxačním tempema po rovince, se v průběhu cesty pomalu stane boj o život (o můj). Tachometr už dávno načal pátou desítku kilometrů, ale my, i když kličkujeme, jedeme na kole stále stejným směrem pryč od domova (vím to, protože slunce mě pálí pořád do stejného ucha – to jsem se naučil ve Vinnetouovi). Navíc jedeme většinou pouze do kopce a ještě ženeme jako blázni. Když se vzbouřím, podá mi má žena s líbezným úsměvem mapu a praví, abych si tedy jel, kam chci a vybral kratší trasu. Na mapě! Většinou ale neztratím glanc a díky své již zmíněné velmi dobré orientaci v reálném prostoru dokážu brzy najít nejbližší hospodu (a bez mapy). Proto si raději na cyklistické výlety s vlastní ženou dávám dobrý pozor a trvám většinou na tom, že pojedeme na Třeboňsko, protože tamní rybníky mi zaručují rovinu (jinak by se přece vylily). Navíc uvažuji o koupi elektrokola, které by mě s ledasčím smířilo…
Patrně ze všech map nejvíc nesnáším autoatlasy. I moje žena, která je jinak mapami posedlá, nemá pro žádný autoatlas příznivého slova. Máme jich několik od té doby, co jsme kdesi marně hledali napojení na dálnici, která však v našem autoatlase vůbec nebyla zakreslená. Vzhledem k tomu, že v naší republice není tempo výstavby dálnic nijak závratné, lze si odvodit, jak staré vydání jsme asi měli. I pořídili jsme si nejnovější vydání, a pak postupně nakoupili ještěněkolik dalších autoatlasů od různých vydavatelů. Objevil se totiž problém, se kterým jsme nepočítali. Většina našich cílů, nebo náš okamžitý výskyt na místech, z nichž zrovna potřebujeme najít únikovou cestu, se vždy, ale opravdu vždy a zásadně nalézá na překladech jednotlivých stran atlasu. Nevím, kdo se nám chtěl takhle pomstít, ale klad listů ve všech autoatlasech, které jsme pořídili, musel vyžadovat detailní znalost našich zvyků a cyklistických či motoristických potřeb, protože jinde, než na samotných okrajích a překladech map se cesty naší rodiny prakticky nevyskytují. Obzvláštní schválností je, když název obce i číslo silnice, které momentálně hledáme, jsou rozdělené (a to bez ohledu na gramatická pravidla) a pokračují na dalším listu, který je však třeba najít až o několik stran jinde, protože autoatlas je většinou řazen kolmo na směr naší jízdy (další schválnost). Tady už většinou dochází trpělivost i ženě. Naštěstí chápe, že jsou věci, za něž skutečně nemohu. Ani GPS navigace pro nás není řešením. Zvláště po zkušenosti, kdy jsme na jedno místo jeli s přáteli dvěma auty, obě posádky se řídily pokyny přístroje a ke konci jsme se několikrát potkali v protisměru. Důsledkem je, že k neznámým cílům raději vyjíždíme se značným časovým předstihem, s přítelem na telefonu a nebráníme se ani nápovědě z ulice.

Jiří Hruška         

Květen 2014

•   Čím žije Praha 6

•   Program divadel Semafor a S+H
•   Začíná projekt Literáti z naší čtvrti
•   Říkám ano jednoduch ým tvarům.
    Sklo Ondřeje Strnadela vystavuje
    Galerie Kuzebauch
•   Obr v mlze. Srí Lanka a lidé