Rozhovor se spisovatelem Vratislavem Maňákem
Spisovatel Vratislav Maňák se narodil roku 1988 ve Stříbře a literární tvorbě se začal věnovat již na gymnáziu. Vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd UK. Pracuje v České televizi jako redaktor zpravodajského webu ČT24.
Povídky publikoval v časopisech Host, Plž nebo Tvar. Jeho knižní prvotinou byla sbírka povídek Šaty z igelitu, za kterou v roce 2012 obdržel Cenu Jiřího Ortena, určenou nejlepšímu mladému autorovi do třiceti let.
Maňák se věnuje i tvorbě pro děti. Za secesní pohádku ze starého Rakouska Muž z hodin byl v roce 2015 nominován na Magnesii Literu a příběhy, napsané pro rozhlasového Hajaju, vydal knižně jako Expedice z pohlednice. Dětem je určena i lyrická pohádka O Nebesáři, která je už přichystána k tisku.
Jeho nejnovější kniha je opět pro dospělé, jmenuje se Rubikova kostka a na pulty knihkupců přijde na podzim.
V roce 2012 jste za svoji knihu třinácti povídek Šaty z igelitu získal prestižní Cenu Jiřího Ortena. Co pro Vás toto ocenění znamenalo osobně a jaké místo má ve Vaší literární kariéře?
Kariéra je možná zbytečně silné slovo, pořád mám pocit, že jsem těsně za startovní čárou, ono to vzhledem k mému věku asi ani nemůže být jinak. Cena Jiřího Ortena, když zůstanu u sportovního příměru, byl takový startovní výstřel. Tehdy mi udělala velkou radost a bral jsem ji jako signál, že jsem
se v českém literárním provozu neobjevil úplně omylem, místo abych se stal třeba modelářem nebo food-blogerem. Tím samozřejmě nechci Ortenovu cenu nijak snižovat, vážím si jí, jen bych ji nerad přeceňoval. Literatura je o knížkách, ne o metálech.
Mají povídky obsažené v této sbírce nějaké společné téma nebo motiv? Kde jste k nim načerpal inspiraci?
Mají, co povídka, to jiná podoba lidské samoty. Nedá se ale ř íct, že by měly i společný inspirační zdroj, rodily se různě. Dost často jako podnět zafungoval – a to se mi děje dodnes – zaslechnutý útržek rozhovoru, jedna pěkná zvučná věta nebo třeba i jediné slovo, které v hlavě vyvolalo asociaci a kolem
ní se začal rodit příběh. Tak to bylo třeba už u úvodní povídky Řev závojnatky o trpkostech odvržené milenky, kde mi na samém začátku stačilo právě slovo „závojnatka“ a představa povlávajícího županu.
Věnujete se i tvorbě pro děti. Secesní pohádka Muž z hodin byla nominována na Magnesii Literu za knihu pro děti. Příběh je označován jako jeden z prvních českých příspěvků k žánru steampunk. Můžete to blíže osvětlit?
Steampunk je takový „retro-žánr“ a v jedné větě by se dal popsat jako vize budoucnosti, která se neuskutečnila. Příběhy se tak odehrávají ve světě, kde všechna technika funguje jenom na principech mechaniky a páry a které vypadají jako z verneovek, i když je autoři píšou až dneska. Asi nejznámější
příklad je román Zlatý kompas od Phillipa Pullmana, podobné rysy se ale dají najít i ve filmech Tima Burtona. Pokud jde o Muže z hodin, tak ten žánrově čistý není, přece jenom se pořád jedná v první řadě o pohádku, od steampunku si ale půjčuje typické motivy: železnici, ozubená hodinová kolečka, nebo
podivné přístroje, jako je sukně s funkcí padáku…
…celý rozhovor na str. 6.
Červen 2016
• Čím žije Praha 6
• Slovo je mocná zbraň – rozhovor s
Vratislavem Maňákem
• Od nemoci ke zdraví – rozhovor s
vedoucím fyzioterapeutem ÚVN
• Program divadel Semafor a S+H
• Historické osobnosti v názvech ulic
Prahy 6 – Hošťálkova
• Holubi, stateční chovatelé a
povídačky o krahujci
• Vodováhy/Spirit levels existují na
všech stupních vývoje
• Scarborough revisited
