I loutkoherec musí být uvěřitelný
Martin Klásek (*1957) pochází z divadelnické rodiny, tatínek byl hercem, maminka baletkou. Nebylo tedy divu, že také on si vybral uměleckou dráhu. Do Divadla Spejbla + Hurvínka nastoupil v roce 1973, o rok později si již vyzkoušel za Hurvínka mluvit (a pár vět i za Spejbla). Po tvůrci obou dnes světoznámých loutek Josefu Skupovi a jeho pokračovateli Miloši Kirschnerovi se tak stal jejich třetím interpretem. Od roku 1990 je uměleckým šéfem souboru. O vývoji a proměnách Divadla S+H, ale i jeho publika – dětského i dospělého – vypráví Martin Klásek v našem rozhovoru pro časopis Veleslavín39.
Proč myslíte, že si Miloš Kirschner vybral právě Vás pro svoji alternaci a také jako pokračovatele?
Asi proto, že jsem měl základní předpoklady pro interpretaci Spejbla a Hurvínka. Byl jsem schopen hlasově vytvořit „hurvínkovskou“ fistulku, velmi rychle jsem se naučil práci s marionetou, byla tu schopnost improvizace. A pochopitelně je tady ještě ten nejdůležitější aspekt, a sice že jsem musel mít předpoklad být v budoucnu dobrým hercem-interpretem, protože Spejbl s Hurvínkem jsou postavami, které účinkují ve velkých dramatických celcích repertoáru Divadla S+H. Přesto si každý z nich zachovává svůj charakter. Nejsou tedy jen pouhopouhými glosátory, či postavičkami anekdotických
skečů. Mezi nimi musí vznikat v dialogu nedorozumění, kterého pak synek z pochopitelných důvodů zneužívá z jakési dětské škodolibosti, která ale v žádném případě nesmí přerůst v drzost. Hurvínek nedorozuměním provokuje. Ale i tak musí být ta nedorozumění pravdivá! Takže je potřeba umět všechny tyto jejich polohy uvěřitelně zahrát. Nestačí tedy jen přecházet z jedné hlasové polohy do druhé. Potom je tady i určitá schopnost mluvit za S+H v jiných jazykových verzích. Tohle určil Miloš Kirschner, vědom si toho, že publikum musí mít možnost okamžitě rozumět pointě, nebo slovnímu kalamburu, vtipu, protože kdyby muselo čekat na případný překlad do sluchátek, nebo by bylo nuceno číst titulky, tak atmosféra daného humorného okamžiku je pryč. Zřejmě jsem byl tehdy, z jeho hlediska, nadějným pokračovatelem.
Kdy to bylo a jak se to vše odehrávalo?
Moje první premiéra se uskutečnila 8. prosince 1974 ve hře Josefa Skupy a Franka Weniga Hurvínek mezi broučky. Tento titul pro mě vybral Miloš Kirschner záměrně, protože pan Spejbl se objevil jen na začátku, kde měl asi sedm replik, a poté až na úplném konci, kdy odehrál podobné množství textu. Já totiž pochopitelně ve svých necelých osmnácti letech ještě neměl ten správný zralý hlasový témbr, bych mohl Spejbla interpretovat, aniž by si publikum všimlo nějaké změny. Tuhle inscenaci jsme hráli pro dětské diváky několik let a byla to pro mě veliká škola a dobrý základ. Hurvínek totiž během hry neslezl z jeviště, a tak jsem si tu fistulku řádně obrousil a ustálil.
Máte i Vy dnes alternaci a nástupce?
Mám skvělého kolegu Ondřeje Lážnovského, který již hraje oba ušatce ve dvou dětských inscenacích a je velikým příslibem do let budoucích.
…pokračování na str. 6
Prosinec 2018
• Čím žije Praha 6
• I loutkoherec musí být uvěřitelný –
rozhovors Martinem Kláskem
• Oslavy 100. výročí založení Československa,
které proběhly na Dejvické ulici
dne 28. října
• Tereza Riedlbauchová: Vydávání poezie
znamená vytrvat v nadšení
• Program divadel Semafor a S+H
• Historické osobnosti v názvech ulic Prahy 6
– Rybova
• Ve znamení růže. Rozeta – síla pramenící
ze středu
• Nakynuté štěstí – legenda zvaná vánočka
• Emil Šneberg – Moje vzpomínky
na Vokovice a Veleslavín (VIII. část)
